Byl jednou jeden zajíc.
Spokojeně se pásl na lukách, polehával po mezích a ze sportu se proháněl po lese.
I liška si na něho brousila zuby, protože byl pěkně vypasený, vysportovany. Ale protože byl také chytrý, měla smůlu.
Jednou ale se náš milý zajíček připletl do cesty loveckým psům.
To novohradské panstvo pořádalo hon. Psi hned ucítili kořist a pustili se za naším zajíčkem. Radostně štékali s vidinou tučné kořisti.
Lovci hned viděli, že psi pronásledují nějáké zvíře a že zmizeli v lese nad Všivickým údolím. Jen divoký štěkot se počal ozývat z jednoho místa. Lovci tam přispěchali a co nevidí. Nad údolím strmá skála a na ní rozzuřená, štěkající smečka.
Na vedlejším skalním pilíři, na který při svém útěku přeskočil, sedí náš zajíc, a jakoby se psům vysmíval. Ti se za ním neodvážili.
Na památku této události nechal panský lesmistr vytesat sochu zajíce a umístit ji na tento skalní pilíř.
více na www.zderaz.infobec.cz
